Attachments

Rainbow Rowell
Attachments

Lincoln má 29 let, žije se svou matkou a pracuje v novinách jako správce internetového zabezpečení, což v praxi znamená, že po nocích vysedává v kanceláři u počítače a kontroluje, zda některý ze zaměstnanců nezneužívá svůj pracovní mail pro nevhodné účely.
Novinářky Jennifer a Beth vědí, že někdo kontroluje pracovní maily, ale to jim nebrání v dlouhých mailových konverzacích o osobních problémech, v nichž se kromě spousty vtípků objevují i závadná slova, kvůli kterým se maily obou kamarádek dostanou do schránky Lincolna. Správně by jim měl poslat napomenutí, on ale místo toho začne jejich zábavné maily pročítat a nedokáže přestat, až si jednoho dne uvědomí, že ačkoliv zná Beth pouze skrze její písemný projev, začíná k ní pociťovat velmi reálnou náklonnost...

Můj první dojem byl, že Lincoln je prvotřídní creepy guy. V podstatě klasický nerd. Až na to, že údajně vypadá jako James Dean (ale přesto už devět let neměl přítelkyni, nemá skoro žádné přátele a sobotní večery tráví hraním Dungeon & Dragons. Kde se stala chyba?).

Po nocích se hrabe v mailech Jennifer a Beth, sleduje jejich zprávy jako nějaký seriál a občas se taky prochází prázdnou kanceláří kolem pracovního stolu Beth, protože chce vidět, kde přes den sedí dívka, která ho tak okouzlila... ji samotnou ale naživo vidět nechce. Zamiloval se do ní, ale nedělá nic pro to, aby s ní mohl navázat nějaký vztah, protože ona má přítele (který ji však nechce požádat o ruku a jsou s ním samé problémy) a protože... no, musel by jí přiznat, že se chová jako nějaký stalkerský úchyl a čte její maily.
Lincoln je zezačátku dost nesnesitelná postava (pokud si zrovna nelibujete v ufňukaných a nerozhodných mužích), ale časem se postaví na vlastní nohy a začne být trochu sympatičtější.

Oproti tomu Beth a Jennifer jsou skvělé, jejich mailové rozhovory byly nejlepšími částmi příběhu. Zábavné slovní přestřelky plné vtípků a popkulturních narážek jsou světlým bodem nejen v Lincolnově patetickém životě, ale také v celé knížce.

Attachments je prvotina této autorky a podle mě také její nejslabší dílo, přesto se nedá označit za vyloženě špatnou knihu, jako oddychové čtení fajn. Je to odrazový můstek pro boží young adult knížky Eleanor & Park a Fangirl a už tady je znát, jak skvělá je Rainbow Rowell v dialozích, které plynou přirozeně a jsou chytré a vtipně vypointované. Záplatka je nápaditá, ale dalo se z ní vytěžit víc a k hlavnímu hrdinovi už jsem se vyjadřovala.
Být autorkou, vykašlu se na adult fiction a píšu jen young adult. Její styl tomuhle žánru sedí mnohem víc, nějak jsem těm postavám prostě nedokázala uvěřit, že jsou dospělé a tím víc mě pak štvalo jejich dětinské chování.

Zvláštní smutek citronového koláče

Aimee Benderová
Zvláštní smutek citronového koláče

“Many kids, it seemed, would find out that their parents were flawed, messed-up people later in life, and I didn't appreciate getting to know it all so strong and early.”

Rose Edelsteinová je devítiletá přemýšlivá holčička a jednoho dne při ochutnávání matčina citronového koláče v sobě objeví zvláštní schopnost - dokáže "ochutnat" citové rozpoložení ostatních skrze jídlo, které připravili.

Citronový koláč její matky chutná jako zoufalství a Rose je zděšená. Nejprve odmítá jíst, protože nechce v každém soustu cítit to, co cítí členové její rodiny - beznaděj, neuspokojené touhy, strach, vytržení z reality. Dozvídá se toho až příliš o niterním životě lidí kolem ní a neví, co si s nově nabytým darem počít.

Nejspíš se s ním musí prostě naučit žít.

Od začátku se mi líbilo, jakým stylem je kniha napsaná. Ačkoliv se první část knihy odehrává z pohledu devítileté dívenky, její myšlení je překvapivě (a přesto uvěřitelně) vyspělé a racionální a není těžké se s její nečekanou a těžkou situací ztotožnit. Autorka si pohrává se slovy, že téměř sami cítíte na jazyku hořkou pachuť bezmoci. Vztahy mezi lidmi a jejich povahy bravurně vykresluje skrze běžné situace každodenního života, jako je sledování televize s otcem nebo rodinná večeře. Rodina na první pohled fungující skrývá pod naleštěným povrchem mnoho tajemství, každý člen je uvnitř nějak rozbitý, i když o tom třeba ani sám neví.

Rose ochutnává jídlo a ví. Raději by nevěděla, protože nemá ponětí, jak s nejosobnějšími informacemi o blízkých lidech naložit.

Zhruba druhá polovina knihy, kdy už je Rose dospívající a dospělá, mi přišla maličko slabší, ale celý ten zdánlivě obyčejný svět ozvláštněný neobvyklými magickými schopnostmi postav mě zaujal, trochu rozesmutnil a donutil k uvažování.

Co kdybych mohla ochutnat emoce lidí kolem sebe, své rodiny? Co bych se o nich dozvěděla?

Některé věci je prostě lepší o druhých nevědět.

Fangirl

Rainbow Rowell
Fangirl

“Sometimes writing is running downhill, your fingers jerking behind you on the keyboard the way your legs do when they can’t quite keep up with gravity.”

Pokud milujete psaní, čtení a víte (nebo alespoň tušíte), jaké to je, když se vám z představy neznámých situací a setkávání se s novými lidmi úzkostí zvedá žaludek, v téhle knize se najdete.

Přesně taková je totiž hlavní hrdinka Cath, která právě nastoupila na univerzitu a ačkoliv si myslela, že bude bydlet a žít společně se svou dvojčecí sestrou Wren, opak je pravdou a musí se prvním rokem vysoké a všemi nástrahami nového života protloukat sama, protože Wren chce být nezávislá a se sestrou se "rozejde". K tomu je Cath neustále sužována obavami o psychicky nestálého tatínka, který zůstal po odchodu dcer na univerzitu doma sám a nezvládá to úplně nejlépe.

Cath se zuby nehty drží svého světa plného čtení, psaní fanfiction o své oblíbené fiktivní postavě Simonovi Snowovi, svých návyků a introvertního způsobu života, ten jí ale začnou narušovat noví lidé, s nimiž přichází do styku - drsná spolubydlící Reagan, její veselý kamarád Levi, sympatický spolužák Nick, který s Cath chodí na hodiny tvůrčího psaní... 

“I feel sorry for you, and I'm going to be your friend."
"I don't want to be your friend," Cath said as sternly as she could. "I like that we're not friends."
"Me, too. I'm sorry you ruined it by being so pathetic.”

Tahle knížka mi stylem vyprávění a všudypřítomným ironickým humorem připomínala nejen mého oblíbeného Johna Greena, ale také Meg Cabot, kterou jsem byla posedlá ve svých teen letech. Stejně jako knížky Johna Greena, ani tohle ale není procházka růžovou zahradou. Hlavní hrdinka se občas musí vypořádat s docela dramatickými událostmi a nepříjemnými situacemi, díky čemuž se Cath před našima očima mění a dospívá.

V podstatě celou dobu, co jsem to četla, jsem se usmívala a občas jsem se smála i nahlas. Ohromně příjemná a dobře napsaná knížka o přechodu z pohodlného středoškolského života u rodičů do světa téměř dospělých vysokoškoláků a o jedné úzkostlivé a nejisté náruživé spisovatelce, která má problémy se novému režimu přizpůsobit.

“Just … isn’t giving up allowed sometimes? Isn’t it okay to say, ‘This really hurts, so I’m going to stop trying’?”
“It sets a dangerous precedent.”
“For avoiding pain?”
“For avoiding life.”

Trochu jsem se bála, jak to celé dopadne, ale nebyla jsem zklamaná. Zavírala jsem knížku (obrazně řečeno, protože jsem ji četla na čtečce) s pocitem, že všechno je tak, jak to má být.

6. 11. 2013

Podzim 2013 je pro mě jedno velké zemětřesení.

V září jsem konečně odstátnicovala a říjnem začalo studium mé vysněné literární komparatistiky.

Pustila jsem se do shánění práce. Rozhodla jsem se, že chci jet příští rok na Erasmus do Anglie.

Rozešla jsem se s přítelem. Umřel nám kocourek.

Až jednou budu psát paměti, tenhle podzim vydá na hodně dlouhou kapitolu plnou strachu, smutku a stresu.
Občas mnou ale projede jiskra vzrušení a nadšení ze všeho toho, co mě čeká, ze všeho nového, co přijde.

To je to jediné, co mě teď drží nad vodou. Víra, že už brzy bude líp a vědomí, že jsem se rozhodla dobře.