K moři

Petra Soukupová
K moři

Od prvotiny české autorky jsem toho pro jistotu moc nečekala a nakonec se mi dostalo příjemného překvapení, už dlouho jsem nebyla do četby tak ponořená. Rejpání se ve vztazích, obzvlášť těch nefungujících, mě v knížkách baví a tohle je přímo žůžo labůžo pro lidi, kteří jako já milují odkrývání vnitřních postojů a motivů postav a hnípání se v dávných činech, které ovlivňují další vývoj osobnosti i života.
Je to čtivé a dynamické a lidské. Při čtení jsem získala dojem, že život je vlastně jen úsek času mezi narozením a smrtí, kdy se nám děje spousta nehezkých věcí, z nichž většinu z nich si zaviníme sami tím, že se chováme hloupě, neumíme komunikovat a stavíme kolem sebe bariéry, což zní docela depresivně, ale kupodivu to ve mně žádné pocity beznaděje nevyvolalo, spíš mě to přimělo k ohlédnutí se za vlastním každodenním jednáním.
Když tak sledujeme, jak přízemně se postavy v téhle novele pachtí životem za svými nepodstatnými každodenními cíli, donutí nás to přemýšlet nad tím, jestli náhodou sami neděláme to samé. Jestli z pohledu jakéhosi vyššího pozorovatele taky nevypadáme jako drobné postavičky, které přikládají až moc velký význam zbytečným věcem, chybují, neumí se ze svých chyb ponaučit a proplouvají bytím s pocitem vlastní jedinečnosti a důležitosti, aniž by si uvědomili, že jsou jen malým sklíčkem v mozaice.

K Majáku

Virginia Woolfová
K Majáku

Virginia Woolfová mě fascinuje. Už při četbě Paní Dallowayové mě zaujala tím, jak umí uchopit zdánlivě banální okamžik v lidském životě a přisoudit mu zcela nový rozměr, podstatu a váhu... Vytahuje na světlo utajené podvědomí svých postav, pocity, útržky myšlenek, záblesky vzpomínek, odrazy smyslových vjemů a okolního dění, něco, co člověk hluboko uvnitř cítí, ale neumí to pojmenovat nebo zachytit.
To, jak se nás věci dotýkají, jak vnímáme lidi kolem sebe, jak sami sebe vidíme.

"Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně. Trpká a černá, někde napůl cesty v temnotě, v paprsku letícím ze slunečního světla do hlubin, se možná utvořila slza; slza spadla; vody se zavlnily sem a tam, přijaly ji a uklidnily se. Ještě nikdy nikdo se netvářil tak smutně."

Jeden den

David Nicholls
Jeden den

Netradičně jsem jako první viděla film, který se mi moc líbil... a na základě toho jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se mi podaří knížku někdy za tisíc let ulovit v knihovně a rovnou jsem si ji koupila.
Nelituju, protože jsem dostala přesně to, co jsem očekávala - hořkosladký příběh, který jsem znala už z filmu, napsaný tak, jak jsem si to představovala. K filmu můžu podotknout, že je to rozhodně dobrá adaptace a oba herci v hlavních rolích dokonale vystihli to, co je v knize charakterizovalo.
To, že jsem jako první viděla film, možná ublížilo mému dojmu z knížky, protože už jsem věděla, jak to dopadne. Věděla jsem, jak se bude příběh vyvíjet, co bude následovat a jak to celé skončí, protože film knihu věrně zobrazuje a některé části vyloženě kopíruje. Kdybych vydržela na film nekoukat, určitě by se mi kniha líbila víc, nicméně i takto jsem si četbu užila, protože autorův styl se mi velmi zamlouval, ničím mě nerušil a příjemně plynul při vykreslování jednotlivých okamžiků a duševních pochodů dvou lidí v průběhu dvaceti let... ale závěr mě nezasáhl tolik, jako když jsem ho viděla ve filmu.
Nějak nevím, čím bych vystihla kouzlo tohohle románu, díky kterému se zařadil mezi bestsellery poslední doby, ale rozhodně ho můžu doporučit. A pokud se vám nechce přelouskávat 450 stránek, podívejte se na film - řekla bych, že náladu knížky velmi přesně vystihuje.

Není přání jako přání

Není přání jako přání
Alexandra Potter

Jelikož musím kvůli škole číst hromadu nudných bichlí a vysoce ceněných uměleckých děl, čas od času si potřebuju odpočinout u něčeho oddychového, lehce stravitelného a nenáročného. Taková kniha nemusí být nutně podřadná, třeba Deník Bridget Jonesové patří mezi mé oblíbené oddychovky a ačkoliv se na ni spousta lidí dívá jako na brak, podle mě je to v jistém směru geniální dílo. Chci, aby mě taková knížka pobavila, zaujala, abych ji měla přečtenou rychle, protože není čas ztrácet čas, ale abych po jejím přečtení litovala, že už je konec.

Na zadní straně obálky knihy Není přání jako přání se o autorce píše, že "při četbě její knihy budete váhat, zda vám její tvorba připomíná spíše Betty MacDonaldovou v moderním hávu nebo eskapády Bridget Jonesové", což mě pochopitelně nalákalo, protože Betty MacDonaldovou zbožňuju a o svém vztahu k BJ jsem se zmiňovala už výše.
Můžu vám rovnou říct, že je to strašná lež. Alexandra Potter nesahá Betty MacDonaldové ani po kotníky a z Bridget Jonesové akorát tak opsala námět "svobodná Londýňanka, která kouří jako fabrika, se zoufale snaží budovat si kariéru, najít si normálního přítele a příliš se neztrapnit".
Jenže zatímco Bridget mi přirostla k srdci svou bezprostředností, Heather z této knihy mi připadala příliš vykonstruovaná, jako by se autorka křečovitě snažila napodobit Bridgetin styl uvažování a nedala do toho žádnou vlastní šťávu.
Vtipné eskapády mi nepřišly moc vtipné a co se týče samotného příběhu, konec je strašlivě předvídatelný a přeslazeně dokonalý, skoro bych čekala, že to napsal nějaký režisér z Hollywoodu. Na to, jak je Heather stará, se občas chová otravně dětinsky a hloupě, věci, které čtenáři došly už před osmi kapitolami si ona uvědomí až ke konci a ještě ke všemu se v průběhu textu objevují velmi objevná moudra typu "dávej si pozor na to, co si přeješ", jak už napovídá název.
Je to, jako by někdo autorce zadal domácí úkol: "Napiš nám příběh ve stylu Bridget Jonesové, kde se hlavní hrdinka poučí o tom, jak je nebezpečné přát si některé věci a jak někdy to nejlepší máme přímo pod nosem a nevíme o tom a samozřejmě ať to celé dobře dopadne, protože jinak by nám to pak nikdo nechtěl zfilmovat."
Autorka úkol splnila a darovala světu jednoduchoučkou pohádku pro třicetileté svobodné ženy s poučením a dobrým koncem, která se sice dá číst, ale není příliš zábavná a rozhodně ničím přínosná. A to vážně nemám vysoké nároky na tenhle typ četby.
A ještě teď mě uráží, že to někdo srovnává s Betty MacDonaldovou.