It is most likely that I will die next to a pile of books I was meaning to read. (Lemony Snicket)

pátek 5. listopadu 2010

Pod skleněným zvonem

Sylvia Plath
Pod skleněným zvonem

"I can never read all the books I want; I can never be all the people I want and live all the lives I want. I can never train myself in all the skills I want. And why do I want? I want to live and feel all the shades, tones, and variations of mental and physical experience possible in life. And I am horribly limited."

K téhle autorce mě přivedl fakt, že sdílíme stejné křestní jméno. Kdysi jsem totiž chtěla zjistit, jestli existuje nějaká slavná spisovatelka Sylvie a narazila jsem na tuhle americkou básnířku. Pak jsem postupně nacházela různě po internetu její citáty a úryvky z knížky The Bell Jar (anglický název je mnohem víc cool než český překlad) a před pár týdny jsem se odhodlala si tuto knihu v knihovně půjčit.
Přečetla jsem ji jedním dechem. Naprosto jsem chápala Sylviinu touhu psát a obsáhnout tak celý svět, poznat všechno, prožít všechno, i z toho pramenící pocity zmaru a beznaděje.
Dokážu se ztotožnit s řadou jejích myšlenek a snad i umím pochopit, proč se nakonec zabila.
Každopádně se chystám i na její další tvorbu, protože při četbě téhle knížky jsem si připadala, jako bych si povídala s kamarádkou, která mi absolutně rozumí, která se mnou prožívá všechny moje duševní eskapády. Už se těším, až se Sylvií zase hodím řeč.

neděle 19. září 2010

Láska a válka, Nebe a peklo

John Jakes
Láska a Válka; Nebe a peklo

Tyhle dva díly jsem četla hned po sobě, takže dojem z druhé části byl přemazán silnějším dojmem ze závěru. Láska a válka zobrazuje děj odehrávající se během občanské války, která zasáhne všechny postavy. Někteří muži se účastní přímo lítých bojů, jiní zase sedí na důležitých postech ve vládě a do války zasahují ze zákulisí. Pravdou je, že jinak si o druhém díle nic nepamatuju, děj mi tak nějak splývá.
Nebe a peklo je spíše peklem než nebem. Celý poslední díl jsem protrpěla, jelikož velmi špatně snáším úmrtí postav, kterých bylo opravdu hojně. Nechci tím říct, že by to snad nebyl dobrý díl. Jen příliš brutální a drastický na můj vkus. Válka skončila a začalo období rekonstrukce Jihu, boje se přesunuly na západ k indiánským vesnicím, které bylo dle tehdejších zvyků potřeba nacpat do rezervací.
Jako po celou dobu, vypravěč je opět objektivní. Jak nestranil Jihu ani Severu, tentokrát zase nic nehodnotí, jen předkládá události, ze kterých si sami vyvodíme vlastní názor. Z jednání postav je ale jasné, že autor odsuzuje slepou touhu po pomstě. Jedna z postav, velmi bolestně zasažená válkou a smrtí blízkých osob, dochází ke správnému úsudku až ke konci knihy. Teprve pak si uvědomuje, jak nesmyslné je zasvětit život jen zášti a nenávisti.
Celá sága je skvěle napsaná, nelituju času, který jsem strávila čtením, ale je to přece jen velké sousto, co se týče počtu stran, takže bude asi chvíli trvat, než se odhodlám to všechno přečíst znova. Doufám ale, že se jednou k celé trilogii vrátím.

pátek 28. května 2010

Sever a Jih

John Jakes
Sever a Jih

Na tohle jsem narazila náhodou. Hledala jsem na youtube videa k seriálu Sever a Jih od Gaskellové (tenhle S&J nemá s občanskou válkou nic společného) a vyskočil mi opening k jinému seriálu. Jen jsem se podivila, kolik těch Severů a Jihů vůbec je (neznají autoři originálnější názvy?) a zase jsem se vrátila ke svému původnímu záměru.
O pár měsíců později jsem v naší sklepní knihovně (máme doma tolik knížek, že ty méně čtené dáváme do sklepa) objevila něco, co vypadalo jako něco ve stylu Rosamunde Pilcher. Aspoň podle obalu.
Přečetla jsem si anotaci a v hlavě mi svitlo, hej, to je ta věc, kterou jsi zahlédla na YT!
Všech sedm paperbackových knížek s barevnými přebaly jsem vylovila z poličky, odfoukla z nich prach, položila je ke svému nočnímu stolku a pustila se do čtení.
Je to vlastně trilogie (Sever a Jih, Láska a válka, Nebe a peklo), rozdělená do sedmi knížek, pojednávající o osudech dvou rodin během občanské války. Zatím jsem přečetla jen první díl (zatracené zkouškové), ale můžu říct, že mě to dost zaujalo. Ostatně, v Americe se prý jedná o "nejpopulárnější knihu postihující tuto tématiku", což mi přijde trochu přehnané, vzhledem k oblibě Jihu proti Severu (aneb jak snadno a debilně přeložit Gone with the Wind). Každopádně není radno knihu odsoudit kvůli děsivé obálce z 90. let nebo její délce (všechny díly dohromady mají kolem 2500 stránek).

Jde o příběh dvou mladíků a jejich rodin. Orry Main je z Jihu a jeho rodina vlastní otroky. George Hazard je Seveřan a jeho rodina podniká v železárenství. Zdánlivě spolu nemají nic společného, ale oba jdou studovat na vojenskou akademii West Point a cestou tam se spřátelí, když si během náhle vzniklé roztržky vzájemně kryjí záda.
Začátek se odehrává v roce 1842, kdy nevraživost mezi dvěma částmi Ameriky byla ještě v plenkách. Přesto už tehdy bylo znát napětí, které na konci tohoto dílu vyústí až v konflikt, jenž se táhne déle, než si kdokoliv myslel.
Nehodlám popisovat děj, protože je téměř tak složitý a zapeklitý, jako děj Vojny a míru. Také postav a jmen je zde hodně, občas jsem měla problém si zapamatovat, kdo je vlastně z jaké části Ameriky a s kým je jak spřízněný. Troufala bych si tvrdit, že celá sága je s Vojnou a mírem srovnatelná nejen délkou, ale také kvalitou. Jakes nám stejně jako Tolstoj předkládá mnoho z historie, osvětluje některé skutečnosti z politického života i života běžných lidí v tomto období, takže člověk lépe chápe motivaci jednání některých postav. Narozdíl od Tolstého ale bylo toto dílo napsáno v 80. letech 20. století a "západním" stylem. Pro běžného čtenáře je tahle sága mnohem stravitelnější a asi také zábavnější čtení, než Vojna a mír, což by mohlo vést k domnění, že jde o literaturu méně kvalitní. Rozhodně to tak není.
Sever a Jih má stejně bouřlivé historické zasazení a skvělou charakteristiku postav, které jsou čtenáři představovány skrze své činy a myšlenky, ne bezduché popisování.
Zaujalo mě, že většina záporných postav si byla v něčem velmi podobná. Ashton, Virgílie, Eklanah Bent, Justin la Motte i další "záškodníci" se chovali jako naprostí psychopati posedlí mocí a slávou, každý svým způsobem. Zatímco Bent cítil uspokojení při představě sebe samotného na bitevním poli pokrytém mrtvými těly Jižanů, Ashton toužila ovládat mocné muže a využívat je ke svému prospěchu. Všichni bažili po pomstě a byli naplněni negativními emocemi až po okraj, což logicky vedlo ke konfliktům. Svou temnou stránku pečlivě schovávali a nechávali ji vyplout na povrch jen v soukromí nebo před lidmi podobného ražení, případně před lidmi, kteří byli příliš slabí a nechávali se těmito zvrácenými jedinci ovládat.
Právě tyto záporné postavy toužily po válce, zatímco ti slušní (nechci říkat kladní, protože snad nikdo není úplně čistý a nevinný) hledali řešení.
Důležitý je zde samozřejmě rozpor mezi Severem a Jihem, není ale jediným a hlavním motivem, spíše dokresluje atmosféru a slouží jako působiště pro jednání postav. Jde o to, jak se s touto situací vyrovnají Orry a George, neboť i v mladší generaci pokračuje kontakt mezi jejich rodinami, který je na konci dílu zpečetěn sňatkem Brett a Billyho, z nichž každý leží na druhé straně barikády. Nejen společnost na ně tlačí kvůli rozdílným názorům, ale i oni sami musí překonat to, co jim bylo odmalička vštěpováno jako jediný správný model.
Není nouze o akci, jelikož se mnoho scén odehrává v armádě, kde muži z obou rodin postupně slouží. Neustále se něco děje, přesto jsem neměla pocit, že čtu přepsanou telenovelu. Možná kvůli stylu, který dokáže přesně vystihnout dějové pochody a vyhnout se u toho klišovitým výrazům a kýčovitým scénám. Možná díky tomu, jak se autor dokáže vcítit do všech postav a přesto každé vtisknout jedinečnou osobnost.
Čtu dál a uvidíme, co budu psát po dalších třech knížkách, které dohromady tvoří druhý díl s názvem Láska a válka.

čtvrtek 15. dubna 2010

Vojna a mír

Lev Nikolajevič Tolstoj
Vojna a mír

Tak jsem zdolala všechny čtyři části epického díla známého ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého. Dala jsem si na to měsíc, stihla jsem to za dva týdny, což je fajn, protože ty další dva týdny jsem potřebovala na vstřebání všech těch zvratů a zápletek.
Všichni mi tvrdili, že Vojna a mír se nedá číst, že je to strašně dlouhé, nekonečně nudné a o ničem.
Není to pravda.
Mě osobně to bavilo víc než Anna Karenina, možná proto, že u Kareniny jsem jako první viděla film a chybně jsem očekávala, že kniha bude stejně dějová a romantická. Jenže to jsem ještě nevěděla, jak si ruští autoři libují ve zdlouhavých popisech politické, hospodářské i společenské situace, jak se vyžívají v konkrétních podrobnostech, co se týče historického kontextu a že Tolstoj je v těchto odbočkách od samotné dějové linie odborníkem.
K Vojně a míru jsem přistupovala připravená na vše, takže první dva díly mě překvapily tím, že se skutečně skoro pořád něco dělo a přečetla jsem je za ani ne týden. Další dva díly mi daly zabrat víc. Tolstoj očividně považoval za nutné popsat čtenáři svůj historický pohled na napoleonské války a upozorňuje na každou taktickou chybu i okolnost, která přispěla k prohře Francie. Tyhle části mě tolik nebavily, protože nejsem zrovna příznivce vstupování autora do díla osobními názory a dojmy. Mám raději ucelené příběhy, nepřerušované autorovým komentářem. Na druhou stranu, pokud někoho skutečně zajímá historický kontext, tyto poznámky mu pomohou vyznat se ve složitých válečných postupech a důvodech, proč a jak se stalo, co se stalo.
Samotný děj mě neustále překvapoval. Musela jsem nepřetržitě přehodnocovat své odhady v možném pokračování i konci. Úmrtí jednotlivých postav mě většinou zaskočila a v jednom případě i zasáhla, protože ve čtvrtém díle mi Tolstoj sebral postavu, kterou jsem měla skutečně ráda a která mě zaujala. Většina ostatních charakterů mi byla zezačátku protivná, ale musím uznat, že jejich chování i myšlenkové pochody byly velmi realistické a občas jsem se s nimi ztotožňovala, až jsem si uvědomila, že k nim přistupuju jako k lidem ze svého okolí, jejichž chování mě někdy štve, ale stejně se s nimi stále stýkám, protože mi tak nějak přirostli k srdci.
Bylo rozhodně zajímavé sledovat, jak rozliční hrdinové stárli, měnili se, získávali nové zkušenosti a pod jejich vlivem si osvojovali nové myšlení. Tolstoj mistrně líčí každý záchvěv citu, který se v nich probudí, každou jednotlivou myšlenku, která přispěje k činům, jež utvářejí zápletky příběhu.
V postavách a jejich jednání jsem se skvěle orientovala právě díky autorově schopnosti vyznat se v lidské mysli a proniknout do hlubin duše člověka. Nikdo nebyl vyloženě černý nebo bílý, každá postava vynikala složitým vnitřním světem a byla tím uvěřitelná a téměř skutečná.
Myslím, že musí být velmi těžké vytvořit filmovou adaptaci Vojny a míru pro její rozsáhlost a historické reálie, ale co se týče postav, jejich duševní rozbor je jako stvořený pro herce, protože není nic snazšího, než si osvojit tak důkladně popsaný charakter.
Vojna a mír mi určitě ještě dlouho zůstane v hlavě. Nepatří mezi mé nejoblíbenější knihy, které bych četla každý rok znovu (ruská literatura pro mě bude asi navždy tak trochu mentálně vzdálená), ale až si jednou budu zařizovat svoji vlastní domácí knihovnu, tohle dílo tam bude mít své místo už jen proto, abych někdy mohla zalistovat a setkat se zase s Andrejem, Natašou nebo Pierrem. Po těch 1466 stránkách mám pocit, jako by patřili mezi mé staré známé.

středa 6. ledna 2010

Agnes Greyová

Anne Brontëová
Agnes Greyová

Anne Brontëová je nejmladší ze sester Brontëových a podle tohoto díla bych řekla, že taky umělecky nejméně zdatná. Když porovnám tuhle knížku o mladé, ctnostné guvernantce, která (nečekaně) dojde svého štěstí s tím, co napsaly její sestry, tak nechápu, že to někdo může řadit k anglické klasice.
Příběh je velmi jednoduchý a jednoduše popsaný. Člověk téměř od začátku tuší, jak to celé dopadne, takže není ničím překvapen ani zaskočen. Zatímco její sestry umí čtenáře vtáhnout do děje a celou dobu ho udržovat v napětí, Agnes Greyová je nudný, prostý deníček jedné hodné holčičky. Postavy jsou vesměs černobílé, takže se chovají velmi předvídatelně a samotná hlavní hrdinka Agnes je tak nezkažená, hodná, pokorná a naivní, že máte chuť ji nakopnout. Samozřejmě, že si svým správňáckým chováním a moralizováním vyslouží happy end.
Možná tuto knížku soudím na prvotinu příliš přísně a třeba by se mi další dílo Anne Brontëové líbilo více, ale až budu mít příště náladu na některou ze sester B., sáhnu rozhodně po jedné z těch starších (zatím vedou Bouřlivé výšiny*).


*naprosto se odmítám ztotožnit s názvem Wuthering Heights přeloženým jako Na Větrné hůrce